HISTORIE OKINAWA KOBUDO

KOBUDO je okinawské bojové umění se zbraněmi, které lze doslovně přeložit jako KO (staré, starodávné) BU (bojové) DO (umění, cesta), souhrnně tedy jako „starodávné bojové umění“.

Mezi okinawské zbraně patří: bo (dlouhá hůl), Sai (kovový trojzubec), tunkuwa či tonfa (páka od mlýnského kamene), nunchaku (malý cep), jo (krátká hůl), sansetsukon (trojdílná hůl), nunti (kopí), kama (kosa), eku (pádlo), timbe (štít) and seiryuto (mačeta), kue (zahradní motyka), suruchin (provaz či řetěz se závažími na obou koncích) a další zbraně.

Vývoj KOBUDO byl odpradávna spojen s technikami Okinawa-te. Mnozí z mistrů okinawského karate byli též experty v zacházení se zbraněmi. Z tohoto důvodu mají i společnou historii. Kořeny těch obou bojových umění pocházejí až z Indie a posléze z Číny, kde studovalo mnoho Okinawanů.

První historická zmínka o zbraních KOBUDO je z roku 1243 z jedné válečné bitvy. Od roku 1609 začíná japonská okupace Okinawy klanem Satsuma. Tato nadvláda trvala téměř tři století. Domorodým obyvatelům přinesla utrpení, bídu, ponižování ze strany Japonců, též byli nuceni platit obrovské daně. Satsuma též zkonfiskoval zbraně, aby se mu nemohli vzepřít. Toto „odzbrojení“ nebylo tak jednoduché. Týkala se zejména prostého lidu. Samurajové si prý mohli ponechat zbraně, které byly v rodinném vlastnictví. Satsuma později, asi v roce 1613 vydal samurajům oficiální povolení cestovat se svými osobními zbraněmi ke kovářům a leštičům za účelem údržby. Tohle se však netýkalo prostých lidí, kteří museli být chytří a vynalézaví, protože zjistili, že se mohou lépe bránit, když použijí různé zemědělské nástroje, se kterými pracovali každý den v hospodářství a postupem času je adaptovali do systému To-de. Tehdejší tréninky probíhaly pouze v noci a mistři měli pouze několik málo žáků.

Až do poloviny 20. století byl trénink s okinawskými zbraněmi součástí karate.

I když jsou kobudo a karate dvě rozdílná bojová umění, je studium kobudo mnohem jednodušší pro adepty, kteří praktikují rovněž karate, protože postoje, samotné cvičení, názvosloví, zkoušky, barvy pásků jsou skutečně velmi podobné a v některých případech totožné. To samé se týče bojového ducha a účelnosti. Tak jak říká Sensei Chinen s úsměvem:“ Přidání technik se zbraněmi k tréninku karate je to samé jako jíst nejprve rukama a teprve potom se učit, jak používat hůlky.“